Politik, který si může říci, že na jeho slova došlo, by měl být spokojen. Ale v případě nejnovějšího projevu francouzského prezidenta na téma Evropa to tak úplně neplatí. Když Emmanuel Macron přednášel svou řeč v roce 2017 na půdě jedné z nejstarších evropských univerzit, pařížské Sorbonny. Razil tezi, že politická Evropa ztělesněná v EU může obstát, jen když vnitřně posílí. Ačkoliv to tehdy nevyslovil nahlas, brzy se ukázalo, jak překvapivě snadno se mohou zpochybnit evropské jistoty, který mi po desetiletí byly levné energetické dodávky z východu a bezpečnostní garance ze zámoří ve prospěch Macronovi obhajoby silnější v jeho slovníku samostatnější suverénní Evropy mluvili v minulých letech. Zkušenost a energetické krize po otevřené putinovské agresi vůči Ukrajině i lekce, že tak masivní problém jako covidová pandemie nedokážou srovnat jednotlivé národní státy, ale mnohem účinněji sedmadvacítka jako celek. Když se tento týden Emmanuel Macron do Sorbonny vrátil, aby snahu vytyčili svou evropskou vizi. Jeho řeč postrádala, byť jen náznaky triumfalismu politika, kterému události daly za pravdu, naopak zněla pochmurně, místy až apokalypticky. Jak jinak totiž vnímat jeho slova, že EU není samozřejmostí, jednou provždy danou věcí, ale že smrtelná, a proto může zaniknout. Důvody mohou být vnitřní, jak ukazuje nárůst nacionalismu, i vnější, protože ani jedna z evropských zemí ve světové konkurenci stěží obstojí vůči tak velkým zemím, jako je Čína nebo Indie, ale i Spojené státy, kde by se s návratem Donalda Trumpa do Bílého domu vrátila i politika Amerika na prvním místě. Proto francouzský prezident vykreslil dramatický obraz hrozbami, které míří proti evropské bezpečnosti, jak to ukazuje nynější Rusko proti její prosperitě. Jak to dokážou protekcionistické kroky, ke kterým se uchyluje dnešní čínské vedení, nebo útoky na humanistické hodnoty, které se dostávají pod tlak nejen nacionalismy, ale i mnohdy cíleně vyhrocenými debatami na sociálních sítích. Ke všem těmto bodům Emmanuel Macron řadu přesvědčivých argumentů. V jeho výčtu, ačkoliv mluvil na domácí půdě, však scházel jeden důležitý moment. Nepadla ani zmínka o tom, jak se francouzský prezident hodlá vyrovnat s problémem nacionalismu ve své vlasti, kde o nejvýrazněji ztělesňuje Národní sdružení, které sice dnes nevede, ale stále pevně řídí Marine Le Penová. Ta již podvakrát neuspěla v pokusu stát se hlavou státu, ale i z letošních voleb do Evropského parlamentu její strana může vyjít jako nejsilnější Macronův sen a liberálně demokratické Evropě, sahající od portugalského Lisabonu po ukrajinskou Oděsu, by mohla paradoxně pohřbít za tři roky Marine Le Penová, pokud vstoupí do Elysejského paláce.