Desítky milionů obyvatel Turecka vyrazí v neděli k urnám. Skutečnost, že jde o volby místní, nic neubírá na jejich osudovosti. Podle některých názorů se v nich rozhoduje o údělu demokracie a právního státu. Z pozice istanbulského starosty se chodí až do prezidentského paláce. Současný prezident Recep Tayyip Erdogan o tom ví své. Právě v tomto největším tureckém městě před 30 lety zahájil svou cestu až na vrchol a zatím z něj nehodlá slézt. Jde ale i o něco jiného. Jde o první volby od prezidentských a parlamentních voleb před necelým rokem, které se odehrály ve znamení marného vzepětí opozice proti Erdoganovi, kterého označili za hrozbu pro demokracii. Opozice má teoreticky šanci odčinit svůj neúspěch. Jde ale také o prezidentův pokus odčinit prohru kandidátů strany AKP z voleb v roce 2019, kdy se do čela obou největších radnic istanbulské i ankarské, postavili představitelé opozice. Ohrozili tak prezidentovu image neporazitelnosti. Nejde ale jen o symbolické vyznění. Erdogan už před několika lety spojil svou AKP do volební koalice s několika menšími nacionalistickými a islamistickými stranami. Těm se odměňuje nejen přihrávání výhod a kompromisy v jiných obvodech, ale i ústupky při formulování dalších úprav ústavy. Mimo jiné dalším omezením sekularismu dosud garantovaného ústavou a sám a v tomto ohledu své cíle, totiž další prodloužení svého pobytu u moci i za rok 2028, kdy by už teoreticky neměl mít právo kandidovat. Jde tu ještě o něco jiného. Současní opoziční Starostové Ankary a Istanbulu zatím poměrně úspěšní oblíbení, mají své ambice v příštích prezidentských volbách v roce 2028, ovšem neúspěch v nedělních místních volbách by je mohl politicky poškodit. Jak jsou tedy představitelé opozice připraveni uhájit své pozice? Ne moc dobře, respektive ne tak, jak by mohli. Je tomu tak zejména v případě Istanbulu. Po loňském neúspěchu při pokusu sesadit Erdogana se široká koalice několika stran od prokurdské až po nacionalistickou rozpadla a její představitelé místo toho vedou pošetilé spory. To vedlo k tomu, že protikandidátovi AKP tentokrát nestojí jediný společný opoziční kandidát, ale hned několik za různé strany, což tříští opoziční hlasy. Může tak dojít k paradoxnímu vývoji, kdy nyní již všeobecně viditelná korupce a neúspěšná ekonomická politika strany AKP nepovede k prohře. Druhým faktorem je osobnost samotného Erdogana. V Istanbulu AKP nasadila bezbarvého bývalého ministra, ale podporuje ho prezident a na rozdíl od opozice dává najevo vůli zvítězit a dělá pro to všechno. Opozice svými spory o přerozdělení vlivu na místní úrovni jakoby posílala voličům vzkaz, že Erdogan je stále ještě nejméně špatnou alternativou. Erdogan zatím pokračuje ve svém úspěšném tažení za omezením demokracie pomocí demokratických voleb. Politologové si všímají relativně nového fenoménu této kampaně, a to použití výroků stávajícího opozičního istanbulského starosty vytvořených za pomocí umělé inteligence a šířených pomocí sociálních médií ve spojení s již téměř dokončeným ovládnutím všech vlivných médií a vytlačeni vlivu těch zahraničních na internetu se tím vytváří nová situace. Nadcházející turecké volby tak možná jsou kapitolou nejen turecké, ale i obecně evropské demokracie. I bez ohledu na to, kdo se nakonec stane starostou Istanbulu nebo Ankary.